Jak si kdo ustele, tak si my lehnem

Národ, který nezná svoji historii je odsouzen prožívat ji znovu. Georg Santayan Jak jste na tom Vy? Víte nebo znáte?

 „Nejdřív ohrozila život našeho národa válka. Pak přišly špatné časy s událostmi, které ohrozily jeho duševní zdraví a charakter. S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filosofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími.

Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně jí vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla. Musíme to tak říci a vědí to i ti komunisté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky je tak veliké jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím. Jejich příliv zapůsobil na povahu i chování strany, která nebyla uvnitř zařízena tak, aby v ní bez ostudných příhod mohli nabývat vlivu pořádní lidé, kteří by ji plynule proměňovali, tak aby se stále hodila do moderního světa. Mnozí komunisté proti tomuto úpadku bojovali, ale nepodařilo se jim zabránit ničemu z toho, co se stalo." Ludvík Vaculík, 27/6 1968 – Dva tisíce slov(1)

Je to přesně čtyřicet pět let od chvíle, kdy tato slova četly tisíce a desetitíce a miliony lidí napříč dnešním Českem i Slovenskem. Od události, která na dlouhou dobu pohnula kormidlem dějin celé naší krajiny a tisícům lidí dokonce život otočila vzhůru nohama. A pak bohužel přišla znovu doba, která „ohrozily jeho (rozumějte lidský, člověčí – pozn. Autora) duševní zdraví a charakter“ (1) A bohužel z toto ohrožení přerostlo do takové míry, že někteří pamětníci těchto slov by dnes těžko mohli hledat svůj charakter anebo duševní zdraví. Bohužel. A ještě víc bohužel jsou tito lidí čím dál častěji na výsluní našeho politického života. Tváří se, že všechno je v pořádku, že milují celý svět, ale není to jen jejich korýtko, které je zajímá? Kde jsou ty idee, kvůli kterým stáli dnešní čtyřicátníci a padesátníci na náměstích s klíči v ruce?

 Citaci filosofa Santayana jsem nedal do perexu jen tak.  Osobně si myslím, že je to jedna v nejdůležitějších myšlenek lidstva a pro „humanitním vzděláním postiženého“ člověka si myslím, že je rovna (nebo by měla být rovna) rovnice E=mc² pro fyzika. Akorát u fyziků se tato kouzelná formule učí od samého mládí. U humanistů bohužel ne.

 Základní školy chrlí desítky žáků, kteří dokáží vychrlit vládce a krále Českého království od bájného Přemysla až po tatíčka Masaryka. Spousta z nich to zvládne určitě i o půlnoci, protože to bolí míň než výprask, když donesou domu nedostatečnou z dějepisu. Středoškoláci přesně ví, co se stalo v letech 1621 (27 pánů přišlo o hlavu a mohl za to kat, ne pěkná sukně staroměstské šenkýřky) nebo 1420 (Žižka to postupně naložil úplně každému, koho potkal). A spousta vysokoškoláků přesně ví, kdo žil v letech 1856 – 1939 a proč je důležité mít v obýváku pohodlné kanape a s rodiči si vyříkat svoje mindráky. Ale znají? Tuší co vlastně těch 27 padlých hlav znamenalo pro celé České království? Nebo proč se vousatý pán s kanapem citoval skoro nejvíc v průběhu 20. století? Obávám se, že ne.

 Proč? Protože jsem v některých věcech úplně stejný jako většina z Vás. Mám rád svůj klid a nerad si nechávám rozbíjet pevně zaběhlý vzorec průběhu týdne. Mám nějaké své myšlenky a vědomosti a málokdy se rozhodnu do tohohle klídku a smrádečku vpouštět nové (i staré) myšlenky a vědomosti.

 Tušil jsem, co že oněch tajemných Dva tisíce slov vlastně je a věděl jsem, že to byl ten pomyslný poslední impuls, který donutil „zmáčknout spoušť“ bratrským armádám, které nám přijely pomoct najít a uvědomit si vlastní vědomí. Ale četl jste to někdo? Víte co přesně v tom textu je? A nemrazí vás z toho?

 Mně osobně ano. Vždyť to, co Ludvík Vaculík napsal před skoro půl stoletím, jsou myšlenky, které se mně, a nejen mně, honí hlavou skoro pokaždé, když sedím na zastupitelstvu, když pozoruji pražské radní zpupně odkládající řetěz primátora (zřejmě čekají na korunu a žezlo) nebo když vidím naprosté lži – konstrukty, kterými se snaží někteří zakrýt svoje politické přešlapy a zločiny. Trafika? Ne, úplatek. Poslal jsem jí zjišťovat zákulisní informace? Ne, špiclovala a uplácela. Městská část dostala od developera dar na uspořádání zájezdu pro důchodce. Ne, developer si normálně koupil Radu, aby zvedla limit z 1 nadzemního patra na 3 nadzemní patra.

 „S nadějemi přijala většina národa program socialismu. Jeho řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem“ (1) Zkusme si odmyslet slovo „socialismus“ a vyměnit slovem „demokracie“. A výsledkem je co? Pravda. Bohužel s naprosto čistým svědomím mohu říct (naštěstí v tuto chvíli, zatím ještě, opravdu mohu), že ti, kteří nám v poslední době vládli, nyní vládnou a navíc i ti, co se k vládnutí chystají opravdu nejsou ti správní. Dneska jsem již počtvrté slyšel jednoduchou tezi o tom, proč nemůže v brzké době dojít k tomu, aby padl Parlament. A proč hlasování bude vždy tajné. Kdo by za pány poslance platil jejich hypotéky, úvěry, milenky či večeře? Nejde o to vést zemi k lepším zítřkům, ani k méně zadluženým zítřkům. I když to možná ano. K méně zadluženým zítřkům jednotlivých pánů a dam s poslaneckým mandátem. K méně zadluženým zítřkům jejich asistentů, manželek, kamarádů.

 Ale to není na tom textu to nejhorší. Pojďme o odstavec dál.

 „Komunistická strana, která měla po válce velikou důvěru lidí, postupně jí vyměňovala za úřady, až je dostala všechny a nic jiného už neměla. Musíme to tak říci a vědí to i ti komunisté mezi námi, jejichž zklamání nad výsledky je tak veliké jako zklamání ostatních. Chybná linie vedení změnila stranu z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím.“ (1) Zase stačí jen vyměnit jedno slovo – sousloví. Vyměňte si Komunistickou stranu a komunisty za Občanskou demokratickou stranu a občanské demokraty, Českou stranu sociálně demokratickou a sociální demokraty nebo dnes klidně už i TOP09 a (?)topáky. Jediná strana, které se to dnes netýká jsou bohužel ti výše uvedení komunisté.

 Kam se poděli ti lidé, kteří stáli na počátku s myšlenkami na svobodu a lepší zítřky. Na vysoké školy nezávislé na stranické legitimaci rodičů, na výjezdy do zahraničí bez doložky a bez dohledu. Akorát když píšu tyhle řádky poslouchám na ČT24 Michaela Kocába jak mluví o odsunu sovětských vojáků. A když mluví o tom, jestli má ještě nějakou pachuť po celé této události sám k tomu dodává: Já z toho (myšleno z celého pobytu) pachuť jistě mám, ale když se podíváte na naší politickou reprezentaci, vždyť to jsou jenom reformovaní komunisté z padesátých, šedesátých a sedmdesátých let. (volná citace autora). A pic kozu do vazu, v tom by to opravdu být mohlo. A světe div se, i o tom mluví Ludvík Vaculík v Dvou tisících slovech.

 „….řízení se však dostalo do rukou nepravým lidem. Nevadilo by tolik, že neměli dost státnických zkušeností, věcných znalostí ani filosofického vzdělání, kdyby aspoň byli měli víc obyčejné moudrosti a slušnosti, aby uměli vyslechnout mínění druhých a připustili své postupné vystřídání schopnějšími.“ (1)

Z toho opravdu mrazí. Vždyť kvůli tomuhle názoru jsem byl před dvěma, třema měsíci vyhozen z lokální buňky ODSky. A dodnes jsem u některých představitelů persona non grata. A z informací, které čas od času dostávám ze svého okolí nejsem jediný a nejsem sám. Napříč celým politickým spektrem. A úplně nejhorší na tom je, že i řešení tohohle problému nám nabídnul pan Vaculík ve svém textu, ke kterému se dneska obracím.

"Žádejme odchod lidí, kteří zneužili své moci, poškodili veřejný majetek, jednali nečestně nebo krutě. Je třeba vynalézat způsoby, jak je přimět k odchodu. Například: veřejná kritika, rezoluce, demonstrace, demonstrační pracovní brigády, sbírka na dary pro ně do důchodu, stávka, bojkot jejich dveří. Odmítat však způsoby nezákonné, neslušné a hrubé …“ (1)

Ovšem pojďme ještě o kousek dál. Pojďme nejen žádat, ale též nabízet. Pojďme nabídnout každý kousek sebe samého. Začít můžeme tím, že třeba jen přestaneme využívat veřejné odpadkové koše místo popelnic u našeho baráku. Pak se třeba zkusíme sehnout pro ho… , exkrement, který vypadl z vašeho psa. Jednou se třeba dospěje k tomu, že se zase sejdou sousedé a natřou lavičky na obecním dvorku nebo posekají trávu na plácku, kam si chodí hrát děti. A pak už nebude daleko doba, kdy budou v každém zastupitelstvu sedět ti, kteří  svůj slib „sloužit obci“ budou brát jako závazný a víc se budou dívat na to co to přinese obci, než na to co z toho budou mít oni. To bude v době, kdy politici budou schopní jasně převzít odpovědnost za svoje podřízené, za svoje výroky i za svoje kroky.

Kdy to bude? Tři ze čtyř se teď určitě smějí a říkají že jsem naprostý idealista. Že dávat dohromady sbírání exkrementů po psech s tím, jak se chovají politice je nesmysl. Ale pak tu jsou ještě ti čtvrtí. Ti snad nekrčí rameny a nesmějí se. S těmi to půjde. Sice pomaleji, ale půjde.

A teď už se stačí jen rozpočítat. První – druhý – třetí nebo čtvrtý?